Autorka a básnířka Wellingtonu Kate Camp hovořila se Susannou Andrewovou o procesu psaní jejích pamětí a o tom, jak se „dostala na dno“ sama sebe.
Vivian Gornick jednou řekla: „Pokud má memoár dosáhnout literatury, musí mít organizační princip, musí mít myšlenku, musí mít něco, co bude mít hodnotu pro nezaujatého čtenáře. Souhlasíte s tím, a pokud ano, jaký je podle vás princip organizace ve vaší knize?
Vždy jsem psal s přesvědčením, že pokud zachytíte něco, co je skutečně pravdivé, konkrétní a co vám připadá důležité, spojí se to se čtenářem. I když jsou naše zkušenosti zcela odlišné, na aktu zapamatování si detailů je něco, co může být hluboké.
Mám báseň, která mluví o vadě lina na našem záchodě, když jsem vyrůstal. Když jsem to dělal se svou skupinou psaní, slyšel jsem je říkat: „Ach, to mi připomíná koberec v domě mých prarodičů“ nebo „Ach můj bože, kvůli tomu jsem si vzpomněl na naši kuchyni“. Z jejich hlasů jsem mohl vyčíst, jak to oživovalo jejich vlastní vzpomínky.
Organizační princip mé knihy je tedy – věci, které si pamatuji a na kterých mi z nějakého záhadného důvodu záleží – jakkoli jsou tyto vzpomínky banální, nejasné nebo ponižující.
Kdy jste si uvědomil, že chcete napsat paměti a proč?
Znám přesný okamžik. V roce 2015 jsem byla pozvána k účasti na formátu čtení vyvinutém australskou skupinou s názvem Women of Letters. Byli jsme pověřeni napsat a přečíst nahlas „dopis osobě, kterou jsem si myslel, že budu“.
Jakmile jsem viděla výzvu, řekla jsem si, to je jasné, vždycky jsem si myslela, že budu matka a nejsem. A pak jsem si pomyslel, že neexistuje žádný způsob, jak o tom píšu a mluvím veřejně! Ale z mého básnického života vím, že věci, které nechcete psát, se často stanou věcmi, které byste opravdu, ale opravdu měli napsat. Takže jsem řekl ano a udělal jsem to, a když jsem sešel z pódia, byl tam takový obrovský pocit katarze a síly a pomyslel jsem si: „Wow, tohle je něco, co chci dělat víc.“
Zjistil jste při psaní memoáru něco o sobě? A pokud ano, jaké to byly? Fungoval tento proces jako určitý druh sebezdokonalovacího cvičení, jako je pohled hluboko a tvrdě do zrcadla?
Když jsem to dokončil, měl jsem zvláštní, prázdný pocit. Představte si, že máte šatník nacpaný vším svým sentimentálním starým harampádím a úplně nevíte, co tam je, ale možná je tam nějaký skrytý poklad, nějaký klíč ke všem záhadám. Pak to všechno protřídíš a ukáže se, že tam není nic magického, není tam žádný dávno ztracený dopis, který by to všechno vysvětlil, žádné dveře do Narnie. Jsou to jen věci, jaké má kdokoli ve skříni.
Takže zpočátku po dočtení knihy bych řekl, že jsem se cítil tak nějak očištěný, ale také vyčerpaný – jako bych se dostal na dno sebe sama. Ale teď vidím proces psaní a vydávání jako jakési pomalé, svítání, smír se sebou samým – se všemi věcmi, kterými jsem, a všemi těmi, kterými nejsem.
Zjistili jste, že se paměť určitých věcí změnila, když jste ji začali zapisovat, nebo že se lišila od ostatních svědků?
Ohlásil jsem se s několika dalšími svědky – mojí rodinou – ale vždy jsem se držel své vzpomínky na události. Pro mě je to kniha o mých vzpomínkách, ne faktický popis reality.
Jaká je vaše představa dokonalého štěstí?
Dvě relativně nová dokonalá štěstí v mém životě jsou poflakování se s naším psem Ruffleym a pravidelné plavání v moři.
Jaká je vaše největší extravagance?
Není pochyb, úžasný prsten Dorthe Kristensen, který jsem si koupil sám, když jsme vyšli z prvního uzamčení. Věděl jsem, že to musím mít, když jsem si uvědomil, že se to jmenuje „Lots of Balls“. Je to hodně bling a nosím ho každý den.
Ze všech vašich „Kate’s Klassics“ (na RNZ Kim Hillová), máš svého favorita a proč?
Ty zřejmé: Middlemarch, Pýcha a předsudek, Jana Eyrová. Ale pro ten, který se méně často čte, ale je tak dobrý, Přechod mezi od LP Hartley.
OBRAZ PŘES EBONY LAMB, DODÁVÁNO
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
