Odpovědi na TOLIK otázek!

Odpovědi na TOLIK otázek!

Jednou z mých oblíbených částí být matkou je čas, který trávím se svou dcerou večer, než jde spát. Četli jsme (dříve jsem jí četl, teď sedíme vedle sebe, nosy vtisknuté do svých knih) a pak, když dokončí svou poslední kapitolu, odložíme knihy, lehneme si proti sobě a povídáme si cokoliv a všechno. Její názory na svět a její otázky mě neustále udivují.

Kromě případů, kdy ne – protože jsem tak unavený, že mi začnou slzet oči a nedokážu myslet dost jasně, abych odpověděl na věci jako: „kdy skončí válka na Ukrajině? nebo „proč si myslíš, že máme prsty?“ nebo „co je to tampon?“. Je to situace, ve které se na konci dlouhého dne ocitám až příliš často. Chce si povídat donekonečna; Chci uniknout tomu, co se změnilo z doby spojení do situace rukojmí, protože jsem tak unavený. V těchto nocích obvykle končím náš chatovací čas slovy: „Řeknu ti to zítra, ale máma je tak unavená, že potřebuji taxík zpátky do své ložnice“, a pak prchám ze dveří.

A pak to udeří. Vina. Pane, ta vina. Rodiče – víte, o čem mluvím? Samozřejmě, že ano, jste rodiče.

Myslím na její sladkou tvář, jak tvrdě spí v její posteli, a vzpomínám si, že ty roky utíkají mnohem rychleji, než jsem si zapsal. Tiše se kárám, že jsem se tam nepoflakoval. Ptám se sám sebe, jestli by mě zabilo odpovědět ještě na jednu otázku, ještě chvíli otálet. Je to chvílemi mučivá existence a stále jsem na ni nepřišel na odpověď. Co vím je toto:

Je v pořádku, že potřebujete přestávku. Je v pořádku toužit po čase „pro vás“. Všichni cítíme vinu v různých časech, různými způsoby a žádné množství viny nikomu z nás nezpomalí čas. A pokusím se vzpomenout si na svá vlastní slova, až se příště budu snažit přijmout fakt, že si potřebuji odpočinout nad drobnostmi se svým malým miláčkem.