Teď jsem připraven, mami

Teď jsem připraven, mami

„Mami, už nepotřebuji, abys se mnou ležela, než půjdu spát,“ řekl mi můj syn Spencer, 10, včera večer, když se vynořil z ložnice, aby mi poradil. Vyplivl jsem zubní pastu na bázi dřevěného uhlí z úst do umyvadla, vzhlédl jsem a požádal ho, aby zopakoval, co právě řekl; Nemyslel jsem si, že jsem ho slyšel úplně správně.

„Je čas, abych vyrostl.“ Teď jdu do páté třídy a už nepotřebuji, abys se mnou spal. Pamatuji si, že když mi bylo pět, měl jsem u táty noční můru a od té doby se bojím jít v noci sám spát. Ale teď jsem připraven, mami. A já tě miluju.“ Stejně rychle, jak se objevil, zmizel zpět do svého pokoje, aby udělal cokoli, co by 10letý chlapec potřeboval udělat dál.

Stál jsem tam s neonově zeleným zubním kartáčkem v ruce, s pocity zmatku, pobavení, radosti a hrdosti, když jsem tyto nové informace nechal integrovat do mého nervového systému. Můj milý Spencer překonal další milník a znamenalo to, že jsem se musel posunout a přijmout tuto další novou formu osobního vyjádření, protože sdílel své postřehy a přirozené potřeby.

Je nevyhnutelné, že naše děti vyrostou. A je důležité ctít dobu, kdy prohlašují, že vědí, co potřebují, když se vyjadřují jasně. Přijmout tato přání, když jsme za ně tolik let rozhodovali o tom, co bylo jako děti nejlepší, se bude i nadále prezentovat jako rodičovská životní lekce. Věřit, že vědí, věřit, že dokážou procházet svým vlastním životem, věřit, že budou v pořádku.

Někdy, když ctíme rozhodnutí našich dětí, uvnitř bublají naše vlastní nejistoty, zda jsme udělali dost pro to, abychom je připravili na samostatný spánek, řízení auta nebo výběr životního partnera. Kéž si tedy během těch pokorných okamžiků, které všichni zažíváme, položíme ruce na srdce a pamatujme, že můžeme věřit i sami sobě.