Pania Newtonová, mluvčí skupin vedených domorodými obyvateli, které organizovaly okupaci půdy Ihumātao, odložila svou právnickou kariéru, aby bojovala za navrácení zabavené půdy, která byla vyhrazena pro intenzivní bydlení.
Přítomnost Dame Whina Cooper můžete pocítit, jakmile vjedete do Ihumātao, místa Aucklandu, kde tato země nedávno hromadně obsadila půdu. Whina, jejíž život je zobrazen ve filmu, který se tento měsíc otevírá v Aotearoa, přitáhl národní pozornost ke ztrátě pozemků předků tím, že vedl historický 640 km dlouhý pozemní pochod z Northlandu do Wellingtonu.
Její vliv inspiroval novou generaci silných vůdců wāhine, včetně mladých maorských žen, které zorganizovaly mírovou okupaci Ihumātao, a v roce 2019 úspěšně zastavila velkou bytovou výstavbu plánovanou Fletcher Building na maorské půdě, která byla původně zabavena vládou. v roce 1863.
Zemědělská půda Ihumātao je tři kilometry od mezinárodního letiště Auckland v Mangere. Od doby, kdy před dvěma lety skončila okupace soukromého majetku, iwi a whānau žili na pozemku a spravovali zátarasy a zábrany, které monitorují vozidla vjíždějící do oblasti. Po krajině jsou roztroušeny obří nápisy a nástěnné malby s poselstvím aktivismu, které jsou pozůstatkem boje, který se odehrál. Cedule se slavným Whininým voláním do zbraně „Not One More Acre“ vítá návštěvníky, jakmile vstoupí do Ihumātao. Je to připomínka toho, že boj proti ztrátě maorské země a útlaku se dědí z generace na generaci.
„Síla, kterou Whina projevila, byla inspirující,“ říká Pania Newtonová, mluvčí SOUL (Save Our Unique Landscape) a #ProtectIhumātao, domorodých skupin, které organizovaly okupaci Ihumātao.
„Whina byla velmi svárlivá žena.“ Byla velmi tvrdohlavá a stála si za tím, v co věřila. V našem mahi nás to povzbudilo a motivovalo.“
Ve svých 20 letech byla Pania, jejíž iwi jsou Ngāpuhi, Te Rarawa, Waikato a Ngāti Mahuta, vybrána do čela kontroverzní kampaně. Hledala sílu od Whiny a dalších wāhine maorských průkopníků, aby jí dodali výdrž a motivaci pokračovat v šestiletém boji po boku své DUŠE whānau.
„To, čím jsme prošli, byl skutečný scénář Davida a Goliáše. Stáli jsme proti vládě, nadnárodní korporaci a někdy i proti našim vlastním lidem. Vyrůstat zde a slyšet o historii útlaku posílilo potřebu zaujmout stanovisko a chránit to málo, co nám zbylo,“ říká Pania, která je dnes stejně vzdorovitá, jako když v roce 2016 začala okupace.
„Ničeho nelituji. Uznávám, že šest let, co jsem se podílel na této kampani, je pouze šest minut v historii nespravedlnosti, které Māori čelili za posledních 175 let.“
Pania a její bratranci vyrostli a slyšeli o tom, že Ihumātao bylo místem maorské vesnice a prosperující komunity, která byla kdysi hlavním zdrojem potravy pro rostoucí město Auckland.
„Vyprávěly nám příběhy o tom, jak byl přístav nedotčený a naši starší sbírali kai z moana, toulali se lávovými jeskyněmi a jezdili na koních. Moje generace takovou zkušenost nezažila, protože moana byla znečištěná, je tam tolik průmyslových zásahů a my jsme byli odpojeni od země. Nebyli jsme schopni se zúčastnit některých z těchto kulturních praktik, které byly pro naše tupuny normální.“
Maorové se v této oblasti poprvé usadili již ve 14. století. Jejich půda byla zabavena vládou během invaze do Waikato v roce 1863 jako trest za podporu hnutí Kīngitanga – založeného v roce 1858 s cílem sjednotit Maory pod jediného panovníka. Půda byla z velké části využívána k zemědělství až do roku 2016, kdy Fletcher Building získala pozemek jako součást velkého projektu rozvoje bydlení s plánovaným rozdělením více než 400 domů.
Když Pania a její whānau viděli, že na zemi jejich předků byly vztyčeny průzkumné kolíky, věděli, že musí za každou cenu bojovat proti navrhovanému vývoji.
„Byla to nespravedlnost.“ Měli jsme jen jednu šanci s tím bojovat, protože by to mohlo vytvořit precedens pro to, co se stane se zbývajícími zeměmi kolem nás. Nebyli jsme dostatečně konzultováni, mnoho procesů týkajících se zákona o řízení zdrojů bylo přerušeno a existovala nová vládní legislativa, která byla navržena tak, aby urychlila vývoj bydlení.“
„Vždy jsme věděli, že dojde k záboru půdy, i když jsme se snažili vše, co bylo v našich silách, abychom tomu zabránili.“
Pania byla tak oddaná věci, že obětovala svou právnickou kariéru, aby svůj čas věnovala hnutí. Vystudovala právnickou fakultu University of Auckland a právě se přestěhovala do Rotorua, aby našla práci v právnické praxi. Odešla, aby se vrátila do Ihumātao, aby obsadila zemi a stala se mluvčí. O šest let později je stále v roli a nevrátila se k právu. Ve skutečnosti odložila složení advokátní zkoušky s vědomím, že by porušila zákon tím, že by organizovala a zinscenovala masovou okupaci. Mnohokrát se dostala mimo zemi.
„Byl jsem označen různými jmény.“ Vzpurná rangatahi, která šla proti svým iwi, kaumatua a marae, což není pravda. Vždy jsem měl podporu od našich kaumatua, marae a whānau. Byl jsem nazýván hloupým a naivním. Ale věděl jsem, že to přišlo s územím, a nikdy jsem nedovolil, aby mě nadávky odradily od kaupapy, což mělo v konečném důsledku zastavit pokračující vývoj a chránit zemi.“
SOUL bylo založeno šesti sestřenicemi převážně maorských žen ve věku 20 a 30 let. I když byla Pania nejmladší, byla vybrána, aby přednesla a hovořila s médii, protože byla zapálená pro věc.
„Mou úlohou bylo od začátku čerpat ze svých právních znalostí a dovedností, ale byla jsem také nejradikálnější ze šesti sestřenic,“ říká.
Inspirovala ji četba příběhů o tom, jak Whina vedla své hnutí a přijala zodpovědnost stát se hlasem svého lidu.
„S Whininým příběhem jsem rezonoval, protože navzdory nepřízni osudu, kterému čelila, měla vizi a byla odhodlána ji dosáhnout s tolika lidmi, kteří za ní stáli a podporovali ji. Jako jednomu z mluvčích našeho kaupapy mi bylo připomenuto, že nejsem sám. Jsme tu jen kvůli lidem, kteří jsou za námi. Zastupovali jsme spoustu lidí, kteří nebudou nikdy zdůrazněni nebo zmíněni a kteří si zaslouží uznání a chválu.“
Paniina sestřenice, Waimarie Rakena, jeden ze šesti původních členů SOUL, se také inspirovala příběhem Whiny. V pubertě totiž soutěžila v řečnické soutěži. Mluvila o tom, jak chtěla být jako Whina a stát se prezidentkou Māori Women’s Welfare League.
Stejně jako Pania, i Waimarie vyrostla na Ihumātao a říká, že když se skupina bratranců rozhodla zorganizovat masovou okupaci, věděli, že to bude obtížná bitva intenzivního plánování, přípravy a strategie.
„Čerpali jsme sílu jeden od druhého. Vždy jsme se neshodli, ale vždy jsme měli ramena, o která jsme se mohli opřít. Byli jsme rozhodnuti, že nám nebude odebrán ani jeden akr. Předchozí generace našich whānau obětovaly dost pro větší dobro Aucklandu. Stačilo toho a šli jsme bojovat.“
Waimarie, jejíž iwi jsou Te Waiohua Waikato-Tainui a Ngāti Whatua, popisuje zemi v Ihumātao jako zemi s výraznou ženskou přítomností a byla jejich ochránkyní během okupace.
„Naším cílem bylo udržet všechny duchovně a fyzicky v bezpečí, protože přicházeli na bitevní pole, což také bylo. Jedním z hlavních vrcholů pro mě bylo, že jsem mohl stát na naší Whenua a říci našemu whānau, že tato země je jejich. Lehněte si do jejích prsou a znovu se s ní spojte.“
Mnoho žen SOUL otěhotnělo během okupace nebo po ní. Waimarie měla během protestu tři děti, nyní ve věku osm, šest a pět let, a Pania porodila dceru, nyní dvouletou. Waimarie také zažila tři potraty a uznává i své nenarozené děti.
„Existovalo přímé spojení z placenty s pevninou. Rodit a ztrácet děti nám daly další důvod bojovat, protože jsme byly matky a byly jsme odpovědné svým dětem,“ říká.
Okupace přitáhla národní pozornost a tisíce příznivců. Māori a Pākehā cestovali z okolí Aotearoa, aby se připojili k hnutí. Nakonec premiérka Jacinda Ardernová zastavila veškeré vývojové práce na Fletcher Building, dokud se problém s demonstranty nevyřeší a koruna nakonec souhlasila s odkoupením pozemků Ihumātao od Fletcher Building v dohodě mimo vypořádací proces ve Waitangi za 29,9 milionu dolarů. Přestože nákup podléhá schválení legislativy, která dohodu legitimizuje, byl prvním krokem k prolomení dlouhotrvající patové situace. Vláda vypracovala Memorandum o porozumění mezi korunou, Aucklandskou radou, mana whenua a Kīngitanga o tom, jak v budoucnu využívat půdu.
Pania a Waimarie jsou s výsledkem spokojené, ale říkají, že je před nimi ještě spousta práce. Pania byla uznávána za své vedení a byla nominována a získala ocenění, včetně toho, že se několikrát stala finalistkou výročních cen Novozélanďanka roku.
„Pořád žiju na zemi,“ říká Pania. „Podílím se na projektech obnovy lesů, které byly ztraceny zemědělstvím a znesvěcením předchozími vlastníky půdy. Pracujeme na řadě výzkumných projektů, které určí budoucnost tohoto okamžiku.“
„Bojovali jsme za to tak tvrdě, protože jsme chtěli posílit naše whānau a poskytnout jim prostor, aby se mohli vyjádřit k rozhodnutím, která ovlivní jejich životy a životy jejich mokopuny, aby mohli sdílet svou vizi a aspirace pro naše přistát. Toho lze dosáhnout pouze tehdy, pokud existují správné úmysly a jsou zapojeni správní lidé.“
Toto je Public Interest Journalism financovaný NZ On Air.
OBRÁZKY VIA REUBEN LOOI
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
