Co se mohou děti naučit od Matchstick Poker

Kartová hra po večeři nabízí ideální příležitost pro kvalitní rodinný čas. Ale měli byste učit své děti hrát hru, která zahrnuje určitou úroveň hazardu? Převažují pozitiva toho, co se děti mohou naučit ze zápalkového pokeru, nad riziky?

Můj táta byl eso pokerový hráč a naučil nás, jak ho hrát. Byl však skálopevně přesvědčen o tom, že vítězství ve hře bylo hlavně o práci se statistikami. Co se tedy mohou děti naučit od zápalkového pokeru? Jak zvýšit své šance na výhru, když zvažujete různé možnosti.

Matchstick poker může děti naučit vztah mezi rizikem a výnosy a také to, kde se rády umisťují na kontinuu nízkého/vysokého rizika.

Co se mohou děti naučit ze zápalkového pokeru

Poker je také o dovednostech. Bluffování může být nejznámější (nebo nejznámější) z nich. Nicméně i když blafování hraje roli v každé hře, stejně cenná je schopnost rozpoznat situace, kterými byste se neměli snažit blafovat. Důležité je také naučit se být dobrým loserem. A ještě důležitější je vědět, jak potlačit touhu radovat se, jakmile vyhrajete.

Pak je tu „poker face“, který můj dlouholetý přítel Marcus Coetzee nikdy nezvládl. Při hraní s naší rodinou se mladý Marcus raději otočil zády ke hře, ale stále jsme nahlas spekulovali o jeho kartách a naučili se podle jeho chichotání poznat, zda jsme měli pravdu nebo ne. Od té doby se Marcus (nyní 36) stal úspěšným obchodníkem, i když přímočarým. Pomohla by mu pokerová tvář v kariéře? Mám podezření, že by se to v některých situacích mohlo hodit.

Poker je také důl rozumných přísloví, například: „Neházej dobré peníze za špatnými“. Pokud jste vsadili peníze na konkrétní handu, nebuďte příliš tvrdohlaví, abyste přestali.

Úskalí hazardu

Někdo by mohl říci, že mládí strávené hraním pokeru se zápalkami, chytráky nebo spirálovými těstovinami povede v pozdějším životě k problému s hazardem, který zahrnuje skutečné peníze. V mém případě ne; jediný čas, kdy jsem vstoupil do našeho místního kasina, je bruslit. Pokud mohu soudit, hazardní hráči věří ve štěstí. Jdou do kasina a doufají, že se na ně usměje štěstí. Ale samotná existence kasina, jeho nablýskaný exteriér a luxusní detaily by jim měly napovědět, že štěstí se usmívá na podnik a ne na jeho patrony. Říká se, že hazard (se skutečnými penězi) je daní za hloupost.

Moje dětství v pokeru se zápalkami mě nepřivedlo k víře ve štěstí. Někteří lidé však zjevně mají problém s hazardem a v některých případech to může zničit život jim i jejich blízkým. Někteří z těchto lidí se museli naučit hrát hazardní hry v mladém věku. Vedla jejich mladická zkušenost s hraním pokeru s rodiči k jejich pozdějším problémům?

Doktorka Alissa Sklar z kanadského Mezinárodního centra pro problémy s hazardními hrami mládeže a vysoce rizikové chování si myslí, že rodiče by si měli dávat pozor na zprávy, které vysílají svým vlastním chováním. Věří: „Pokud děti uvidí [parents] občasné hraní pro zábavu a bez skutečné hodnoty může vyslat pozitivní zprávu. Děti, které vidí rodiče nadměrně hazardovat, se naučí úplně něco jiného a to jim může později způsobit problémy.“

Přečtěte si naše další články o hrách, které hrají děti, a dalších rodinných oblíbených.

Učit děti o dovednostech versus náhodě

Podle organizace Sklar: „Děti je třeba naučit rozpoznávat rozdíl mezi dovedností a náhodou. A co je nejdůležitější, musí pochopit, že pokud sází (i se zápalkami), musí ‚znat svůj limit a hrát v něm‘. Hraní zápalkového pokeru s dětmi může být jedním ze způsobů, jak je tyto věci naučit, ale mělo by to být děláno otevřeným způsobem s diskusí o riziku.“

Přidává také varovnou poznámku, která rodičům připomíná, že „čím jsou děti mladší, když začnou hrát hazardní hry, tím více jsou ohroženy pozdějším rozvojem problémů“. Varuje, že velká výhra na začátku může být rizikovým faktorem, protože v dětech vyvolává pocit, že mají zvláštní štěstí nebo jsou zručné v hazardních hrách.

Raj Govender, ředitel jihoafrické organizace Gamhelp, radí rodičům, aby nevystavovali děti hazardu. A dodává, že rodiče by neměli dělat hazardní hry (ani zápalky) pro děti přijatelné. „Semena mohou být zasazena ve velmi mladém věku a rodiče si ve skutečnosti neuvědomují, co dělají.“ Výzkum jeho organizace naznačuje, že 90 procent lidí, kterým pomáhá, začalo s hazardními hrami před dospělostí.

Tento přístup nulové tolerance k dětem a pokeru sdílí i Rayda Jacobs, autorka románu Zpovědi gamblera. Říká: „Když vím, co teď vím, nikdy bych své děti neučila hrát poker. Skutečnost je taková, že Anonymní hazardní hráči jsou plné závislých, kteří se hru naučili od rodičů nebo přátel. Víte, zda má vaše dítě návykovou povahu? A využil bys té šance?“

Životní lekce hazardních her

Naučím svou dceru poker? Určitě to udělám, protože se domnívám, že ve většině situací je výchova a umírněnost účinnější kombinací než přímý zákaz, který může děti (a později i dospělé, jimiž se stanou) nechat dost naivní a náchylný k životním podvodníkům.

Naučím ji však nehrát si s penězi, protože z pomyšlení na výhru a ztrátu mých a těžce vydělaných peněz ostatních se mi dělá špatně. Naučím ji poker se zápalkami, protože poskytuje zábavný odrazový můstek pro diskuse o nevyhnutelných volbách běžného života dospělých, jako například zda investovat na akciovém trhu nebo na trhu nemovitostí. Byl bych ale zdrženlivější, abych hru učil cizí děti.

Jeanne Maclay-Mayersová