Je planeta na kurzu přirozeného léčení? – Žena

Sdílet na

Vzhledem k tomu, že se lidé v posledních dvou letech pohybovali méně, planeta se přizpůsobila novému normálu. Co můžeme udělat pro to, aby toto přirozené léčení pokračovalo?

Léto je tady a u nás se poprvé zkusmo vydávají na svět mláďata. Mladí volání tūi stále vyžadují hodně práce, než dosáhnou svého plného potenciálu, ale praxe dělá mistra. Pomocnou ruku jim poskytlo dlouhodobé úsilí komunity o kontrolu predátorů a je uspokojující vidět, jak se změna děje tak rychle.

Toto je roční období, které Novozélanďané vylézají venku a udělají si čas na procházky lesem, koupání, vytváření nových vzpomínek a ignorování termínů, které nás po většinu roku pohánějí. Je to také čas, kdy se rodiny a přátelé setkávají a sdílejí příběhy o tom, jak slunce svítilo jasněji, voda byla osvěžující a úhoři byli větší, když jsme byli děti. Je na tom kus pravdy. Při vzpomínkách na staré rodinné fotografie se objeví větší raci, pāua, ryby… všechny ty lahůdky, které nám plnily břicha. Hodiny jsme strávili plaváním, průzkumem proti proudu řeky a pitím čerstvé vody, kdykoli jsme chtěli. Od dob našich prarodičů se věci hodně změnily a pro ty z vás, kteří jsou prarodiči, pokud se zastavíte a zamyslíte se, víte, jak se to změnilo.

Existuje stále více používaný termín, který popisuje naše vnímání těchto změn: posun základní linie. To bylo původně popsáno zahradním architektem, který přemýšlel o tom, co bylo kdysi přítomno, a když lidé upravili, pak se stalo novým „základním“ pro ty, kteří přišli později. Víme jen to, co zažíváme, a tak tyto zážitky normalizujeme. Často si jakoukoli změnu uvědomujeme až prostřednictvím dokumentů, příběhů, whakataukī (přísloví) a umění z minulosti. Existují také přesvědčivé vědecké důkazy, že řeky byly čistší, ryby byly hojnější a lesy byly plné ptačího zpěvu – to si vaši prarodiče nevymýšleli.

Vzrušující výzva, která na nás čeká, když se zamyslíme nad začátkem tohoto desetiletí – pozoruhodného globálním obdobím rychlých akcí k překonání neviditelné hrozby, kterou Covid-19 představuje – uvidíme, zda to byl čas, kdy můžeme říci, že jsme posunuli základní linie opět nahoru?

Během posledních dvou let nám rozsáhlé omezení pohybu na místní i globální úrovni umožnilo vidět a slyšet planetu zcela novým způsobem. Označovaná jako „antropauza“ – období, ve kterém lidé pozastavili své normální chování – byla vzrušující dobou. Uvědomili jsme si, kolik hluku potřebujeme.

Vědci naměřili až 50% snížení seismické aktivity. Normálně to spojujeme se zemětřesením, ale ukazuje se, že veškerý silniční provoz, výstavba a vrty – a moje osobní oblíbená „fotbalová zemětřesení“ způsobená vzrušenými davy při sportovních hrách – významně přispívají k vibracím planety.

Oceán byl mnohem tišší. Všechna zvířata, která se při komunikaci, hledání potravy a úkrytu spoléhají na zvuk, najednou mohla vydávat a slyšet zvuky na velké vzdálenosti, protože neexistovala žádná vozidla ani plavidla vydávající hluk motoru. V krásných vodách zálivu Hauraki před uzamčením mohly ryby slyšet zvuky jen na několik metrů, ale bez hluku plavidla mohly slyšet zvuky až na 155 metrů. Jejich svět se dramaticky změnil.

Vzhledem k tomu, že se lidé nepohybovali, divoká zvěř změnila své vzorce pohybu, překračovala kdysi frekventované silnice, vydala se novými cestami na důležitá místa a rychle získala zpět stanoviště, které pro ně mělo hodnotu.

I naše životy se změnily. Lidé začali vidět a slyšet svět kolem sebe. Každodenní procházky, často neuspěchané, nám umožnily pozorovat svět kolem nás jinýma očima. Měl jsem mnoho rozhovorů s lidmi o jejich nových a vzrušujících poznatcích o všech aktivitách v work-upech těsně za surfovou zónou nebo o tom, kolik ptáků je v místním parku.

Pro mě nebyly tyto objevy nové. Díky mé práci jsou mým „normálním“ a vím, že už zdaleka nejsou tak velkolepé, jako bývaly. Pro mnoho lidí ale zažili něco, co změnilo jejich pohled na svět. Antropauza dala Zemi krátkou pauzu, ale také nám dala pauzu od našich normálně uspěchaných životů, kde jsme se zastavili a vnímali svět kolem nás.

Moje výzva pro letošní léto je zastavit se, chvíli posedět, pozorovat proudění řeky, být stále v lese, dívat se do skalních jezírek, pozorovat mořské ptáky, tiše šnorchlovat nad skalnatým útesem a jen tak pozorovat. Pokud je čas tím největším darem, který si můžeme dát, myslím, že to platí pro naši planetu. Udělejte si čas a pak se rozhodněte, jaké kroky podniknete, abyste zajistili, že příběhy, whakataukī a dědictví, které zanecháte, posunou základní linii nahoru.