Jedna z těch matek: Megan Nicol Reed

Předměstí byla dolem inspirace pro novinářku Megan Nicol Reedovou, která na svém vlastním dvorku našla základy svého nového senzačního románu. Mluví se Sharon Stephenson o tom, jak vyrůstala se dvěma matkami a dosáhla svých životních cílů.

Pokud existuje svatý patron vyčerpaných, Megan Nicol Reed by se k němu měla modlit.

Ale to je nepravděpodobné, vzhledem k tomu, že fejetonista, ze kterého se stal romanopisec, není ve skutečnosti modlící se typ, a co je více k věci, nemá na to čas.

Meganin velmi očekávaný debutový román Jedna z těch matek vychází 21. března a s ním přichází i marketingový kolotoč: autogramiády, literární festivaly a rozhovory s otravnými novináři. Nepomůže, že v den, kdy si promluvíme, se Megan po 18 měsících rekonstrukcí stěhuje zpět do svého domu v západním Aucklandu, cyklon Gabrielle klesá a její prvorozený Archie (18) se chystá zamířit do Dunedinu na svůj první rok na univerzitě. .

Zmínila se také o tom, že její manžel George má chřipku?

„Omlouvám se za hluk a chaos, ale musím udělat rodině oběd,“ říká Megan a klouže po kuchyni, když dává dohromady Huevos rancheros pro Archieho a jeho sestru Peggy (14) a ohřívá včerejší čínský pokrm pro svého manžela. téměř 20 let.

Rozhovor s kolegou novinářem může být často obtížný, protože když se z lovce stane lovec, mohou se stát špatné věci. Hrozí nebezpečí, že se pokusí zinscenovat rozhovor, dovedně odklánět otázky nebo, což ti z nás, kteří se živí slovy nejvíc nenávidí, požadují vidět výtisk, než půjde do tisku.

Ne tak Megan. 48letá je zajímavá, chytrá, štědrá v odpovědích a hodně se směje. Zjistili jsme, že před lety jsem pro ni krátce pracoval Nedělní časopis když dělala krytí na mateřské dovolené pro redaktora. „Ale pak jsem otěhotněla s druhým dítětem, takže jsem tam nebyla dlouho.“

Mnozí z nás zná Megan jako drzou zabijačku posvátných krav, nejprve s její týdenní rubrikou, která běžela v Nedělní hvězdné časy na pět let a později na další dva roky v New Zealand Herald’s Plátno Časopis. Zajímavá, zábavná a často kontroverzní, její slova zasáhla vše od rodičovství a rodinné dynamiky po politiku a vyrůstání se dvěma lesbickými rodiči (o tom později).

„Zaměřil jsem se na velké nápady, ale přistupoval jsem k nim z malého místa. Takže například aktuální politická témata, ale viděná z mého každodenního pohledu střední třídy.

Megan sice milovala být publicistkou, ale nakonec jí došla chuť, nemluvě o únavné často toxické zpětné vazbě.

„Pravděpodobně jsem měl tolik nenávistí, kolik jsem měl fanoušků. Ale ta ohavnost tě vyčerpává.“

Megan, jak se zdá, upíjí jeden z mnoha šálků čaje k anglické snídani, který nikdy tak docela nedopije, a říká, že vždycky chtěla napsat román. „Chodil jsem na literární ceny nebo dělal rozhovor se spisovatelem, a přestože mě to potěšilo, ta malá zelená příšera zvedla hlavu a já bych záviděl, že to nejsem já.“

George, který nedávno prodal svou společnost mechanických služeb, velkoryse dovolil své ženě pár let odkladu od přispívání do rodinných financí, aby se mohla věnovat psaní na plný úvazek.

Nakonec to Megan trvalo sedm let, než to dokončila Jedna z těch matek. „Chvíli jsem se snažil přijít na to, co chci napsat.“

A pak večírek zhroutila menopauza, která zastavila Meganin tvůrčí tok („Věci byly dva roky trochu rozmazané.“).

Její okamžik se žárovkou nakonec přišel z nepravděpodobného místa – z Američanky, o kterou se před více než 20 lety starala v Paříži.

„Přišla na návštěvu a při četbě mých sloupků řekla: Vaše kniha je tady, v těchto sloupcích.“ Měla pravdu, protože kniha byla nakonec o komunitě střední třídy, která je mým životem, a o malicherných problémech střední třídy, ze kterých jsem se ve svých sloupcích vykašlal.“

Výsledná kniha je divokou jízdou, zaměřenou na tři páry a jejich potomky, kteří žijí v Point Heed, liberálním poštovním směrovacím čísle, kde jsou všichni většinou běloši a vyšší střední třída, příliš pijí, příležitostně berou drogy a občas fantazírují o někom, kdo není. jejich partnera. Ale pod nablýskanými kuchyněmi a pozdními modely evropských aut se skrývají temná tajemství, problémy s duševním zdravím a kýble úzkosti.

Když je místní otec odsouzen za dětskou pornografii a je mu uděleno potlačení jména, všechno dopadne tak špatně, jak si představujete.

I když Megan přísahá, že kniha není autobiografická, přiznává, že v hlavní hrdince Bridget, bývalé novinářce a matce dvou dětí s příliš vyvinutým pocitem úzkosti, je hodně jí samé.

„Menopauza opravdu zesílila moji úzkost, takže jsem to nasměroval do Bridget.“ Do knihy se také dostává můj jemně vybroušený pocit viny – ve srovnání s tolika jinými lidmi mám pohodlný a snadný život. Ale co mám dělat s tou vinou? I když jsem se nikdy nemusel bát, že budu moci uživit své děti, jsem jen člověk se svými vlastními úzkostmi a starostmi a je v pořádku se tak cítit.“

Megan získává body za sušenky navíc za to, že se nevyhýbá drsnému tématu porna a konkrétně dětské pornografii.

„Jako mnoho lidí, i já jsem měl s pornem vždy to, co říkám ‚Dívám se, nekoukám‘.“ Ale myšlenka dětské pornografie je tak neuvěřitelně odpudivá. Když jsem žil v Paříži, noviny byly plné příběhů o kroužku dětské pornografie v Belgii, na který jsem nikdy nezapomněl. A pak mi přítel poslal a Strážce článek o manželovi ve spisovatelčině sociálním kruhu, který obtěžoval děti. Začalo mě to přemýšlet o tom, co by něco takového znamenalo pro sevřenou komunitu, jaký by to mělo dopad na přátelství v sociálním kruhu.“

Vidět lidstvo v takových situacích vyžaduje zvláštní talent, ale Megan to nezvládne. Nabízím, že je to Aotearoaova odpověď Liane Moriartyové, australské spisovatelce, jejíž mimořádně úspěšné romány jako např. Velký Malé lži a Jablka nikdy nepadnou podobně barva mimo předměstské linie.

„Děkuji, že jste to řekl! Kdybych byla z poloviny tak úspěšná jako Liane, byla bych nadšená!“

Vyrůstala v Aucklandu, nejstarší dítě „dobrých hippie rodičů“ (její otec byl umělec, matka oděvní návrhářka/učitelka), když bylo Megan osm, její matka opustila otce kvůli Janovi, „moji druhé matce“.

„Věděl jsem, že to ostatní lidi šokovalo, ale zamiloval jsem se do Jan a považuji ji za velmi zvláštní ženu v našich životech. Maminka a Jan právě oslavili 40^čt výročí.“

Zatímco Megan nikdy nebyla šikanována kvůli tomu, co bylo v té době docela nekonvenčním uspořádáním bydlení, byla obezřetná ohledně toho, komu to řekla.

„Pamatuji si, jak jedna konzervativní kamarádka řekla, že její rodiče byli v pohodě, když přišla na přespání, pokud se kolem mých matek neosprchovala nebo nevykoupala, protože by to nebylo bezpečné!“

Megan ve škole milovala angličtinu a ta ji zase milovala, ale odkloněna touhou „zachránit svět“ vystudovala politiku a poté nějakou dobu pracovala pro neziskové organizace.

Její OE byla dva roky v Paříži, kde se zasnoubila s Francouzem původem z Martiniku. „Chtěl mluvit anglicky a mně se v té době trochu stýskalo po domově, takže jsme se s jeho obrovským rotvajlerem přestěhovali do Aucklandu.“

Z Francouze se vyklubal sériový záletník a nakonec ho a jeho psa poslali balit.

„Musel jsem za ně zaplatit, abych se dostal zpět do Evropy, což ve mně zanechalo obrovský dluh.“

V té době Megan pracovala jako novinářka, zpočátku pro web TVNZ, poté pro Nedělní hvězdné časy.

Všechny ty roky napjatých novinářských termínů jí dobře posloužily, pokud jde o její současnou kariéru. „Jsem hrozný prokrastinátor, takže musím mít nějaký termín, do kterého musím pracovat. Řeknu, neopustím svůj stůl, dokud nenapíšu 500 slov.“

V současné době začíná pracovat na svém navazujícím románu, který se nese ve stejném duchu předměstské střední třídy.

Když to Megan nedělá, ráda venčí rodinného psa Roxyho („Vzdal jsem členství v posilovně během Covidu) a nebrání se trávit čas v kuchyni.

„Jsem vegetarián a momentálně mám trochu mexickou fázi, takže udělám nějaké horké dipy s mexickou tematikou, se kterými si každý může pomoci sám.“

V této fázi rozhovoru bych řekl, že to Megan z profesionálního hlediska moc neznepokojilo. mýlil bych se.

Ano, zírala na trolly a válečníky s klávesnicí, kteří lili svou vitriol na každý sloup. Upřímně se ale obává, jak bude přijat její první román.

„Po celou dobu, co píšete knihu, ji chcete jen dostat ven.“ Ale teď se to vlastně děje, jsem úplně vyděšený. Opásám si bedra, aby to lidi roztrhali! Tím, že jsem předtím zažil takovou úroveň nenávisti, tak trochu vím, co mohu očekávat, ale nikdy to není snadné.“