Omlouváte se svým dětem? – Máma a pečovatelka

Omlouváte se svým dětem?

Je pozdě a já stojím v zavřených dveřích ložnice mého šestiletého dítěte. Slyším, jak v posteli pláče – následky prudkého napomínání, které dostal asi před 30 minutami. Vím, že tam musím jít, abych dal věci do pořádku, a jediné, co mi stojí v cestě, je moje hloupá pýcha.

Naše rutina před spaním obvykle probíhá docela hladce, ale dnes to nebyl běžný večer. Aktivity probíhaly později než obvykle, večeře byla později než obvykle a čas na spaní se zbytečně protahoval. Všichni jsme trochu vyčerpaní a unavení (což se zdá být naším novým normálem!).

Můj syn nedělá dobře změny nebo překvapení v jeho rutině. Stále se učím, že potřebuje více času na zpracování a další varování o nadcházejících událostech. Také se snažím být trpělivější s jeho nedávným shlukem neposlušnosti a jeho potřebou připomínat naše očekávání (znovu a znovu). Tato konkrétní noc testuje mé rodičovství na hranici možností a spirála vzdoru se zdá nekonečná. Před spaním chci, aby den skončil… moje trpělivost došla. Poslední vzdorovitý skutek mě opravdu tlačí za hranu a ztrácím schopnost být racionální.

Cítím, jak se mi rozpaluje obličej, slyším, jak můj hlas sílí a slova, která vycházejí z mých úst, jsou zraňující. Tohle není můj nejpyšnější rodičovský moment. Posílám svého syna do postele bez zastrčení, bez jeho pohádky na dobrou noc a bez jeho polibku před spaním, když vyběhnu z jeho pokoje a zabouchnu za sebou dveře.

Následujících pár minut úvah je těžkých. Přemýšlím o své vlastní výchově a o tom, jak „normální“ bylo, když na mě rodiče křičeli. Dodnes si pamatuji, jaké to bylo, jak jsem často brečel do spánku, jak se můj smutek měnil v hněv a jak se tyto dětské okamžiky vyvinuly do bouřlivých let dospívání. Nechci to pro svého syna ani pro sebe a vím, že to musím udělat lépe. Moje hrdost se rozplyne, když otevřu dveře ložnice a posadím se vedle svého dítěte. „Táta dnes večer udělal nějaké chyby.“ Řekl jsem některé věci, které jsem nemyslel. Omlouvám se.“

Z těchto slov přichází okamžitá úleva… nevyslovená slova, která jsem před desítkami let toužil slyšet od svého vlastního otce… slova, která měla přijít dříve… slova, která právě teď pro mě i mého syna tolik znamenají. Ve slovech omluvy je nepopiratelná síla a vím, že můj syn rozumí, když říká: „Oba jsme udělali chyby, tati. Taky se omlouvám.“ Políbím ho na dobrou noc a ujišťuji ho, že zítra bude mnohem lepší den.