Poslankyně Priyanca Radhakrishnan, která před více než deseti lety zapustila kořeny v labouristické straně, nyní zastává místo v kabinetu premiérky, což z ní činí jednu z 20 hlavních parlamentních rozhodovacích pravomocí – a je první osobou indického původu, která tam byla zastoupena. Priyanca mluví o svých vášních, portfoliích a osobní cestě.
Narodil jsem se v Indii a vyrostl v Singapuru. Moji rodiče emigrovali z Indie do Singapuru a byli to, myslím, typická rodina migrantů, která opravdu tvrdě pracovala. Již od mládí ve mně vštěpovali vášeň pro sociální spravedlnost. To je to, co mě žene a vždycky to tak bylo.
Viděl jsem své rodiče, jak se hlásí jako dobrovolníci, a vychovali mě a mou sestru v prostředí, kde jsme byli povzbuzováni ke čtení, ať už to byly noviny nebo aktuální události, a abychom o problémech doma diskutovali, promýšleli je a zpochybňovali status quo. Moji rodiče byli také mými prvními dobrovolnickými vzory. Nedávno jsem o tom přemýšlel, protože byl Národní týden dobrovolnictví. Je to prostě něco, co jsem vždycky dělal.
Singapur byl moje komfortní zóna, ale chtěla jsem se posunout někam, kde nikoho neznám. Nový Zéland pro mě zaškrtl spoustu políček. Pracovala jsem v prostoru ženských práv v podstatě celý svůj život. Skutečnost, že Aotearoa Nový Zéland je místem, kde ženy získaly právo volit jako první ve vyspělém světě, pro mě byla obrovským lákadlem. Také jsem potkal Kiwi v Singapuru a moc se mi líbili a co říkali o Novém Zélandu. Také skutečnost, že existovala scénická krása a pověst pro rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem – teď trochu vtip, vzhledem k mé práci.
Chtěl jsem jen někam jet a naplánovat si vlastní kurz, a tak jsem před 18 lety uprostřed zimy přišel do Palmerston North.
Být vychován feministkou
Mojí největší inspirací jako malé děvče byla určitě moje máma. Byla první feministkou, kterou jsem kdy potkal. Vychovala mě k tomu, že být ženou nebo dívkou není nic, co byste nemohli udělat. Ve své době také zpochybnila spoustu stereotypů. Pocházím z dlouhé řady silných žen. Ve skutečnosti pocházíme z části Indie, která je matriarchální a matrilineární, takže tradičně se majetek předával přes ženy v rodině.
Většinu svého života jsem pracoval v oblasti rodiny a sexuálního násilí. To je stále významný problém, kterému čelí etnické ženy na Novém Zélandu. Jsem tak nadšený, že jsme v současném rozpočtu získali finanční prostředky na práci na primární prevenci, zejména v prostoru etnických komunit. To je oblast, na kterou jsme se nikdy příliš nezaměřovali. Stejně tak si myslím, že musíme udělat více v sekundárním prostoru, tedy reagovat na násilí.
Syndrom podvodníka
Trochu jsem se potýkal se syndromem podvodníka. I když jsem měl dětství a výchovu opravdu podporující, vždy jsem měl problémy se sebevědomím. Myslím, že jít do parlamentu a pak se stát ministrem… to je prostě klasický syndrom podvodníka, že? Když vejdete do místnosti a najednou máte vzadu v hlavě takový malý hlásek, jako: „Kdykoli teď všichni budou vědět, že nevíte, o čem mluvíte, nebo nevíte o čem děláš“.
Nějakou dobu jsem pracovala na Ministerstvu pro ženy, kde jsem byla často, v mnoha těch prostorách, jedinou ženou barvy pleti. Naštěstí se to za posledních 10 let do určité míry změnilo, ale v té době jsem s tím opravdu bojoval. Byla jsem tam, abych upozornila na problémy týkající se intervence proti rodinnému násilí u etnických žen, a byla jsem jediná osoba, která s tím vlaje. Bylo to těžké.
Vlastně jsem dostal nějaké koučování, které bylo opravdu užitečné a dalo mi to pár tipů, abych mohl vlastnit ten prostor a vědět, že mám perspektivu, kterou ostatní neměli. Měl jsem za úkol nastolit tyto problémy, protože jinak by nebyly vůbec vzneseny.
Cestou jsem měl mentory. Velmi silně pociťuji mentorství a jeho důležitost. Není to něco, o čem bych dříve přemýšlel nebo to bral vážně, ale teď, když jsem z toho těžil, si myslím, že je to neuvěřitelně užitečné.
Opět, stejně jako všechno ostatní, musíte občas ten hlas ztišit a říct: „Ne, mám tu něco, o co bych se chtěl podělit“ a prostě to sdílet! I v parlamentu mám lidi, na které teď pohlížím jako na mentory a budu se s nimi hlásit.
Dobíjení
Zůstat doma v dnešní době je docela luxus. Snažím se dohnat spánek, strávit nějaký čas s manželem a mými dvěma psy a prostě na chvíli vypnout.
Jednou z mých nejoblíbenějších věcí, které jsem vždy dělal, bylo čtení pro radost. Teď, když toho musím tolik dělat kvůli práci, zjišťuji, že ke čtení pro zábavu moc nedostanu – to poslední, co chci, je číst něco jiného!
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
