Není nedostatek příčin, ale způsob, jakým protestujeme, se změnil, říká Rosemary.
Znám celý život protestů, od doby, kdy jsem na ně chodila jako školačka, až po dnešek, kdy je stejně tolik k protestu. Ale to, jak se k tomu dnes lidé chovají, se zdá být skrytější a zlověstnější.
Byli jsme tam venku s našimi transparenty proti válce ve Vietnamu, jaderným testům nebo rasismu ve sportu. Bylo vidět naše tváře a ti nejvýmluvnější z našich organizátorů řekli to, co jsme cítili, srozumitelnou řečí, bez urážek a výhrůžek. Mezi mladými jeleny z hnutí a posmívajícími se přihlížejícími nebo policií docházelo jistě k potyčkám, ale protesty byly většinu času klidnou záležitostí.
Lidé se nebudou přehřívat kvůli školákům s transparenty.
Zhruba v době, kdy mě ty rvačky začaly děsit, jsem se přestal objevovat. To bylo dávno. Ale v otázkách mám stále stejný pocit: válka ve Vietnamu, pořád; samozřejmě poslední afghánské dobrodružství Ameriky a dalších západních mocností. Nelíbilo se mi, co se stalo v Libyi, a nelíbí se mi, že se veřejnost raduje ze smrti bývalých silných mužů, kteří byli uvězněni a posláni. To, co se stalo v Iráku, mě trápí. Guantánamo mi vadí.
Ale jsem si jistý, že nejsem jediný, kdo nevidí žádný smysl v tom, vzdorovat studeným větrům a dešti a mávat transparentem, když se lidé více zajímají o pohled na své mobilní telefony a sledování sociálních sítí. Do které nepatřím.
Jsem si jistý, že nejsem jediný, kdo nevidí žádný smysl v tom, vzdorovat studeným větrům a dešti a mávat transparentem, když se lidé více zajímají o pohled na své mobilní telefony.
Historie má způsob, jak potvrdit mnohá protestní hnutí. Jeden příklad: století po první světové válce jsme jako národ připraveni postavit sochu Archibalda Baxtera, kiwi pacifisty, který odmítl bojovat a byl za to mučen a zneužíván. Každý by si měl přečíst jeho knihu My nepřestaneme, aby se dozvěděl o temné stránce naší minulosti, v tomto případě o tom, co udělali Novozélanďané Pākehā svým spoluobčanům Pākehā.
Čas všechno mění, jak víme.
Zajímalo by mě, co udělají dějiny s protestním hnutím vedeným v mnoha případech apatií nebo dezinformacemi proti očkování proti Covidu. Tolik nemocí, které nás kdysi zabily, bylo vymýceno nebo oslabeno výstřely do paže, ale mnoho lidí je nebude mít.
Můj odhad je, že historie řekne, že internet přinesl obrovský posun v lidském chování – a to v mnoha ohledech. Volný přístup k extrémnímu pornu změnil způsob, jakým lidé mluví a mají sex. Školáci sexuálně ponižovali ostatní ve zranitelném období svého života tím, že je vystavovali posměchu a krutosti, které by nás měly hluboce šokovat.
Útok extremistů na Kapitol Spojených států ze 6. ledna, který se zvrhl v provádění defekací na jeho zdech a hon na politiky, aby je „zabili“ nebo byli alespoň vystaveni fyzickému útoku a slovnímu napadání, nevypadá jako chování civilizovaných lidí a v některých ohledech kolektivně nejsme.
Jsme nadšeni mnoha zdroji „informací“ manipulujících s postoji, které se zdají být stejně věrohodné jako tradiční média, která se drží etiky, kterou extremista bez tváře mlátící do klávesnice ve sklepě nemusí brát v úvahu. Lži se snadno stanou pravdou. Výstřely do paže na ochranu před tím, co může být zabijáckým virem, se staly bojištěm vysokých principů, z nichž některým nerozumím. Bude následovat hromadné odmítání očkování proti dětské obrně, spalničkám, neštovicím, malárii a zapomenutým nemocem, které kdysi zabíjely děti?
Nesnášíme nošení masek a ztrátu svobod v této pandemii. Je mi z toho taky špatně, ale ne natolik, abych riskoval, že vážně onemocním. Protestovat proti vašemu právu chytit a šířit virus nedává žádný smysl.
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
