Ti, kdo to volají, potřebují injekci porozumění pro lidi, kteří čelí celoživotním fobiím, říká Rosemary.
Pokud vám dnes sledování televizních zpráv připadá jako zkouška a odejdete z místnosti nebo zaboříte obličej do polštáře, abyste se nedívali, já také. Ti z nás s trypanofobií jsou těžce zkoušeni od doby, kdy se objevil Covid.
Právě jsem objevil toto působivé slovo pro svůj celoživotní strach z injekčních jehel a injekcí. To, že až dvě třetiny lidí mohou být spolutrpiteli, je úleva, protože jsem to vždy pociťoval jako osobní hanbu.
Začalo to mou první injekcí proti obrně. Seřadili jsme se, abychom se nechali píchnout sestrou – tehdy ještě nosili bílé – zlomyslně vyhlížející injekční jehlou. To pro mě nic neznamenalo, dokud chlapci přede mnou nevytekl z paže pramínek růžového roztoku – spolu s trochou krve.
Po bodnutí jsem si myslel, že jsem v pořádku, dokud se mi neudělalo špatně a neklesl jsem. omdlel jsem. Zbytek dne jsem strávil v místnosti pro zaměstnance vleže, bylo mi špatně a byl jsem tiše ignorován. Někdo, tuším učitel, mě odvezl domů. Ani nevím, jestli jsem to řekl rodině.
To nastavilo vzorec pro další úder. Znovu jsem omdlel. Potom nám dali něco k pití v papírovém kelímku a naše bodnutí proti TBC – před kterým jsme opět nebyli varováni – bylo rychlé razítko s mnoha jehlami, které mi nevadilo.
To byla mimochodem povinná očkování. Nikdo se o tom nehádal. Celý život jsem si zakrýval oči, když se ve filmech nebo v televizi objevily injekce, a někdy jsem musel opustit místnost, pokud byl bodnutí láskyplně nataženo na dostatečně dlouhou dobu, aby se dostavila nevolnost. Podrobnosti popisující bodnutí spolu s vizuálními prvky situaci jen zhoršují. .
Stěžoval jsem si na to. Křičel jsem na to. Považuji noční záběry v televizi za šílené a zbytečné a mám podezření, že lidi, jako jsem já, jen dělají neklidnějšími než kdy předtím. Chápeme to. Píchnutí. Ale v každém bulletinu?
Také jsem roky odmítal krevní testy. Nakonec jsem udělal kompromis, když jsem chtěl očkování proti chřipce, tím, že jsem je měl v zadku. Ztráta důstojnosti za to stála.
Všechno to vyhýbání se byl luxus, jak se ukázalo, a skončilo to komplikovanými porody mých dětí, které zahrnovaly celoplošné propíchnutí ostrými kovovými předměty. Následovaly další operace. Stále jsem vydržel a odolával výstřelům do paží tam, kam před těmi lety mířily údery. Až do nedávné doby.
Chce to velmi malou dávku představivosti, abychom pochopili, proč se někteří lidé – odhadem až 16 % z nás – stále vyhýbají útokům na Covid. Mají stejnou fobii jako já. Nejsem si jistý, zda je to iracionální. Není vtipné nechat si propíchnout kůži ostrým předmětem, byť sebemenším.
Ale už jsem si dal covid. Poprvé od dětství jsem dostal injekci do horní části paže a teď vím, že to zvládnu. Ale líbit se mi to nemusí.
Nemá smysl šikanovat lidi jako jsem já, hádat se s námi, říkat nám, že jsme hloupí, a v neposlední řadě před námi mávat jehlou, abychom ukázali, že je to „neškodné“, ačkoli doporučují terapii averze. Žert. Zkuste najít dobrého terapeuta, počkejte pár let na schůzku a pak mu zkuste zaplatit.
Některé věci pomáhají. Nezacházet s námi, jako bychom byli nerozumní, je začátek. Při úderu pomáhá sezení nebo ležení; nemůžete omdlít, když nestojíte, a nespěchat je dobré. Mějte zavřené oči, zhluboka dýchejte nebo mluvte na rovinu o čemkoli, zatímco se to děje.
Je to u konce rychleji, než si myslíte, a příště už to nebude tak špatné.
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
