Hry, které si děti hrají

Čím více se věci mění, tím více zůstávají stejné; a tak je to i s hrami, které děti hrají. Od Dares a Catch po Tok-Tokkie, je to všechno o obnovení moci dětem.

Hry, kde mají děti na starosti a kde samy tvoří pravidla, jim umožňují cítit se kompetentní a schopné překonávat psychické problémy.

Nedávný výlet mě přiměl trochu hlouběji přemýšlet o hrách, které děti hrají. Před pár dny jsme – pár dospělých a celá parta dětí – šli na večeři do nákupního centra. Děti ve věku od pěti do devíti let samozřejmě vyrazily, aby obešly nákupní centrum zběsilou rychlostí jako křečci. Chodili dokola.

„Proč jsi nehrál catch-catch?“ zeptali se potom. „Dospělí si rádi dají dobrou sklenku vína a večeří při rozhovoru. Je to naše představa úlovku.“

Ukázalo se, že děti nejen pobíhaly jako dementní hlodavci, ale také hrály verzi této dětské hry, která obstála ve zkoušce času: Dares. Jen jedna z her, kterou děti rády hrají. „Donutili jsme Anthonyho sedět na popelnici a předstírat, že je na záchodě. Musel požádat někoho, kdo šel kolem, o toaletní papír,“ vysvětlily děti.

Jak si vzpomínám na vzrušení z těchto dětských her, zvláště z těch, které zahrnovaly narušení status quo pro dospělé.

Zjistěte, jaké cenné lekce mohou děti získat hraním pokeru se zápalkami.

Zpátky v den

Mám na mysli nejen Darea, ale také Tok-Tokkieho, nyní zřejmě přejmenovaného na Ding Dong Ditch. Pamatujete si tu hru z dětství? Zazvonili byste na zvonek u nějakého nic netušícího souseda a pak v návalu nervů a odvahy utekli, než by někdo přišel ke dveřím. Samozřejmě to muselo být pro dospělé k vzteku, když byla jejich poklidná nedělní odpoledne neustále přerušována, ale byla to zábava.

Zatímco některé hry tu mohou být dnes, ale zítra odejdou ve prospěch dalšího žhavého, nového šílenství, hry, které jdou o něco hlouběji – které jsou v podstatě hry mysli – se zdají být předurčeny k tomu, aby zůstaly stranou. Co je tedy na Tok-Tokkie nebo Dare (který je po dospívání upgradován na Truth or Dare), že tyto hry děti hrají?

Jak již bylo zmíněno, tyto hry jsou disruptory: vracejí dětem sílu. Jestli něco spojuje děti napříč časem a geografií, pak je to pocit bezmoci tváří v tvář (do značné míry nepochopitelnému) vnějšímu světu. Tyto hry převracejí status quo: děti mají na starosti a tvoří pravidla. To je zjevně opojné, zčásti proto, že to trvá jen krátkou chvíli, než se vše vrátí k tomu, jak má být.

Věky a fáze

Možná je tu jiný důvod. Slavný psycholog Erik Erikson rozděluje život člověka, od dětství až po smrt, do osmi životních etap. Je potěšující i lehce deprimující pomyslet na sebe, jak se pohybujete tímto běžícím pásem života. Myslím si však, že když hry zrcadlí psychologickou výzvu konkrétních životních fází, mají zvláštní ohlas.

Ve věku od 5 do 12 let děti základních škol čelí psychologické krizi průmyslu versus méněcennosti, tvrdí Erikson. Ptají se: „Dokážu se prosadit ve světě lidí a věcí? Jsem kompetentní?“ Představte si tedy přitažlivost her, které jim staví výzvy, které je nutí vytvořit situaci z ničeho, jako v případě Dares, a pak dostat ostatní na palubu jejich verze reality. Je to psychicky přesvědčivé.

Najděte hry a aktivity, které jsou výzvou a stimulují.

Takže až vám příště dítě zazvoní na zvonek ve čtyři v neděli odpoledne (právě když jste se odebrali na odpolední spánek) nebo vás uprostřed obchodního centra požádá o toaletní papír, pamatujte, že tito malí rušiči hrají své specifické psychologické výzvy. Neboj se, dostaneš i psychické problémy. Poslední, s čím se zjevně potýkáme, říká Erikson, je, zda jsme dosáhli moudrosti, což zjevně znamená odpovědět na tuto otázku: Je v pořádku, že jsem to byl já? Na to bude těžké odpovědět, ale možná existují nějaké hry, které dokážeme vymyslet, abychom to dostali do hlavy.