Svět je v nepořádku, ale doktorka Hinemoa Elder říká, že tradiční moudrost, kterou zkoumá ve své nové knize, nám může pomoci najít cestu vpřed. Vypráví Alexii Santamaria o tom, jak se naučit relaxovat a být v klidu, o radosti ze zahradničení ao svém neustálém boji o zvládnutí te reo.
Pro doktorku Hinemoa Elder to bylo několik náročných let, protože svět zachvátila vlna za vlnou špatných zpráv – pandemie, válka a klimatická nouze nás všechny pohltily pocity strachu a odpojení.
Jako psychiatrička zaznamenala rostoucí míru úzkosti a neklidu u svých klientů i u lidí kolem ní. „Zejména od Covidu dostávám zprávy v různou denní dobu od nejrůznějších lidí, kteří potřebují podporu, a snažím se reagovat tak, jak jen mohu.“
To si však vybírá osobní daň a ona přiznává: „Je pro mě těžké trochu zpomalit a udělat si přestávky poté, co jsem byla v posledních téměř třech letech tak plná. Je to jako znovu se učit relaxovat. Snažím se jen klidně sedět a dát si šálek. Poslouchej můj dech. Poslouchejte mé whānau, kteří se mě snaží povzbudit, abych znovu našel nějaké chvíle klidu.“
Hinemoa (Ngati Kuri, Te Rarawa, Te Aupōuri a Ngapuhi) také našel útěchu a odpovědi na některé dnešní problémy tím, že čerpal ze staré moudrosti těch, kteří přišli dříve. Je to cesta, na které prochází 15 let, znovuobjevuje a znovu se spojuje s te ao Māori, světem Maorů.
Toto přehodnocení moudrosti předků vedlo k bestselleru Aroha, založené na 52 tradičních whakataukī – rčeních, která nabízejí tradiční vhled a vedou nás ke spokojenějšímu a laskavějšímu životu. Nyní Hinemoina nová kniha Wawata – Měsíční snění odráží různé tváře a fáze Hiny (měsíce) a to, co nám může říci o tom, jak žít dnes.
Každý z 30 dnů maorské měsíční rotace má své jméno. „Jedním z důvodů, proč jsem knihu napsal, bylo to, že jsem se každý den snažil zapamatovat si jména různých tváří Hiny. Uvědomil jsem si, že jedním z důvodů, proč jsem se s tím potýkal, bylo to, že jsem pro každého z nich neměl příběh.“
v Wawata, každá z těchto tváří přichází se svým vlastním příběhem a myšlenkami Hinemoy o tom, kam nás tyto příběhy zavedou. Z úvah o obdobích „…tak hluboké a jasné spojení s přírodním světem, s naším prostředím… a když přišli kolonizátoři, byla taková síla jejich vymývání mozků, že zdravé ženské cykly byly považovány za nebezpečné, byly považovány za nemoc. “ k síle dotazování a snění a zadržovanému ženskému vzteku, který vidí u mladých žen, s nimiž se potýká v soudním systému. Hinemoa říká, že jí trhá srdce, že většina z nich si vyvinula svůj „děsivý hněv“, protože byli sami vystaveni násilí.
Zásadním objevem Hinemoovy cesty te ao Māori je, jak „mātauranga Māori [Māori knowledge] je tak léčivá a tak užitečná a tak provokující k zamyšlení o tolika věcech, o našem zdraví a pohodě,“ říká.
„Náš způsob myšlení Māorů o hinengaro, mysli a o Híně, našem měsíci, který řídí čas, se zásadně liší od konvenčního způsobu uvažování o čase Pākehā. Ve světě Pākehā jsme vždy v nějakém spěchu, bojujeme s časem… Nechci přijít pozdě… díváme se na hodiny a snažíme se ovládat čas. Můžeme mít tak napjatý a rozporuplný vztah s časem.“
Přemýšlení o lunárním cyklu nám pomáhá spojit se s přírodním světem a může být hluboce uklidňující pochopit, že nemůžeme ovládat vše. „Je tu pocit, že se měsíc mění, její tvář se mění každý den a noc, kolem nás se neustále děje spousta změn, příliv a odliv, roční období, počasí, různé květiny kvetoucí v různých časech, ptáci.“ Jsou chvíle pro rybaření, chvíle pro sázení věcí, jsou chvíle pro různé emoce. Proto mluvím o přílivu lidských emocí.“
Hinemou také fascinuje způsob, jakým její energie ubývá a proudí v různých fázích maramataky. [lunar calendar]. Doufá, že čtenářům může pomoci, když si osvojí své vlastní vzorce – když chtějí mít málo energie nebo jsou plní síly. Osobně Hinemoa říká, že toto poznání mi „pomáhá přijmout to, co moje energetické hladiny dělají, a zbavit se své tendence tlačit se bez ohledu na to, co“.
Psaní Wawata také dal Hinemoe šanci předat něco z toho, co se naučila, ostatním. Ztráta matky před 31 lety znamenala, že ne vždy měla mateřskou moudrost, když ji potřebovala.
„Brzy mi bude 57 – a tak mám pár běhů na prkně, chcete-li – a zažil jsem různé zkušenosti a byl jsem si opravdu vědom toho, že je potřeba předat nějaké příběhy dál – zejména mladší kōtiro, možná v jejich dospívání nebo mladé dospělosti. A podělit se o některé příběhy, které by mohly souznít i s některými mými tetami a staršími ženami, protože mnohé z nich měly také různé cesty. Doufám, že by to mohlo rezonovat i u ostatních lidí, nejen u Maorů, ale u lidí ze všech kultur.“
A mezitím se snaží žít nějakou starodávnou moudrost, která se odráží v knize – přiblížit se přirozenému slovu ve svém domově na ostrově Waiheke. Ráda vstává brzy, spíše na ptáky než na budík. „Poplach, jak ošklivé slovo pro něco, při čem se běžně budíme,“ poznamenává.
Často se přistihne, že se na Hinu dívá, když je ráno ještě viditelná, a zahlédne ji večer, když se mraky rozestupují, aby ji odhalily.
„Rád se dostávám do māry, zahrady. Sázení zeleniny, pozorování růstu česneku, nedávno kvetoucích jahodníků je rongoā [medicine] pro mě.“
A vždy v pozadí je učení te reo, které Hinemoa nazývá „cestou bez konce“. Někdy je to skutečný boj, říká, „a mám pocit, že jdu pozpátku. Mluvíme o tom po telefonu i doma. A vím, že moje reo je docela základní.
„Jednou z mých wawat je, že v budoucnu můžeme mít tento rozhovor in te reo a že jednou budou všechny časopisy a noviny dvojjazyčné.“
Výňatek z knihy:
„Naši tūpuna, naši předkové, měli jiný vztah k času. Poznali čas jako součást životního cyklu přírodního světa. A náš Měsíc, Hina, toto tajemné ženské božstvo, již dlouho zastává zvláštní roli v signalizaci různých energií času napříč každým měsícem. Hinino cestování mě fascinuje už mnoho let. Nedávno jsem vykopal některé ze svých starých maramataka, mých maorských kalendářů, které jsem si uchovával z poloviny roku 2000. Vliv Hiny v mém životě v průběhu let nabýval na síle. Zpětné spojení se znalostmi našich starých lidí o její roli v přírodě, a tedy jejím vlivu na nás. Otevřením hlubšího povědomí o našem místě v přírodním světě začínáme cítit svou bezvýznamnost, své místo v řádu věcí. Není to snadná cesta. Napínavý a smutný, osamělý a občas frustrující. Lekce, o kterých jsme si mysleli, že jsme se naučili, se vracejí s každým měsíčním cyklem a připomínají nám hlubší vrstvy a slepá místa. A když najdeme rostoucí smysl pro místo, pro harmonii, je tu takový pocit uvolnění. Začíná se objevovat nový druh svobody. Naše „nejcítější“ já, chcete-li. Toto je cesta, kde se naše mysl může toulat, kde můžeme začít snít. Hina poskytuje přirozený reset, zatímco s ní cestujeme přes měsíc. Vede nás kvalitami každého světelného odrazu a tiší naši moderní bolest a utrpení.“
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
