Stacey vzpomíná na svou nedávnou návštěvu Brisbane a emocionální kōrero s odborníkem na astronomii Dr Rangi Mātāmua.
Během workshopů kauhau (projevy) a wānanga (učení) o Te Reo Māori dochází tak často k slzám, že si myslím, že bych byl zklamaný, kdyby člověk nedosáhl takové úrovně pocitu. Někomu to může připadat vyčerpávající, ale pro mě to svědčí o hloubce citu a bohužel mamae (zranění, bolesti), která je spojena s učením a mluvením naší řečí, ale také s rongoā – léčení, které poskytuje. Všechny emoce plynou!
Nedávno jsem byl na Brisbane Writers‘ Festival v Ahitereiria (Austrálie), který je také známý v Maori jako Te Pāpaka a Māui – doslova Krab z Māui. Než se však o tom skvělém jménu odkloním, píšu to stále v šoku, že jsem se skutečně dostal na wakarererangi (letadlo nebo „waka na obloze“, jak říká bezpečnostní video Air New Zealand).
Jednou z mých prací, když jsem tam byl, kromě úspěšného vyhýbání se Covidu, bylo zprostředkovat kōrero (konverzaci) s Dr Rangi Mātāmua, odborníkem na astronomii z pohledu mātauranga Maori. Jeho knihy, zdroje a online obsah o Matariki byly základním pilířem hnutí za to, aby se Matariki stal národním svátkem, a vedl poradní panel k práci na tomto projektu kaupapa. Kōrero Dr. Rangiho na festivalu mělo velkou účast, publikum tvořili zvědaví Australané a také Māori, kteří žijí v Brisbane a na Gold Coast. Všichni byli hladoví po mātauranze, kterou může předat, a někteří také vypadali jako malý mokemoke (osamělý) pro domov.
Ten pocit by byl za některými emocemi, které jsem tu noc pociťoval v místnosti, ale slzy tekly nejen, když mluvil o whetū (hvězdách) a všem, co z nich mātauranga Māori dokáže vyložit, ale také při mém skromném sezení příštího roku. den. Když mluvíme o našich tūpuna (předcích), starověké mātauranga a Māoritanga, jsme vzati na místo v našich srdcích, které se cítí jako doma, ale někdy také velmi vzdálené. Omluvil jsem se těm, které jsem rozplakal ve svém rozhovoru se spisovatelkou a umělkyní Anaherou Gildeaovou (Ngāti Tukorehe), když jsem sdílel svůj příběh o touze po tōku reo ūkaipō (jazyku mých předků), o svých bojích, ochromující whakamā (rozpaky) a poté o svém odhodlání vraťte Te Reo Māori do našeho whānau, aby naše děti mluvily jako své prvorozenství.
Jak jsme se všichni shodli, naše slzy nejsou jen naše vlastní, jsou to slzy našich lidí, kterým bylo zabráněno mluvit a učit se Te Reo Māori. Protékají námi pro naše prarodiče a praprarodiče, kteří byli jako malé děti biti za to, že mluvili ve škole svým rodným jazykem – a tak přestali mluvit maorsky – a pro naše rodiče, kterým bylo řečeno a přinuceno uvěřit, že Te Reo Māori je zbytečný, nižší jazyk než angličtina. V těch slzách je kotahitanga (jednota) a také úleva, že nejsme ve svém smutku sami.
Někdy nám cesta za učením připadá velmi osamělá, že jsme možná jediní, kdo si tak pomalu osvojuje jazyk, který by nám určitě měl sedět pod kůží a připraven vyrazit. Takový je pýcha polykající štěp rekultivace. Jak mi nedávno řekla jedna moje kamarádka, je to únavné, frustrující a přeje si, aby se nemusela tolik učit, aby se učila, a to vše při výchově tamariki a práci mimo domov. Výhrou však bylo, že o tom všem mluvila i te reo rangatira – jazykem náčelníků. Boj je skutečný, ale stejně tak jsou i raná zjištění a malé výhry.
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
