Lhář lhář! – Máma a pečovatelka

Lhář lhář!

Přistihli jsme mého syna při velké lži. Byla to tak nepochopitelná lež, že jsme se cítili nepříjemně, i když jsme ji uvedli. Ale byl jsem tam, cítil jsem, jak se mi rozpaluje obličej, ze všech sil jsem se snažil zůstat v klidu a přes zatnuté zuby jsem potřetí říkal: „Jsi si jistý, že mi nepotřebuješ ještě nic říct?“.

Vím, že můj syn je hodné dítě a z velké části docela pravdomluvný, takže pro mě bylo těžké pochopit, proč byl v tomto okamžiku tak uvízlý. Můj manžel a já jsme k problému přistoupili klidně (navzdory mým vzrušeným instinktům) a dali jsme mu několik příležitostí, aby řekl pravdu. Vysvětlili jsme, že každý dělá chyby – i velké – a jak moc si ceníme upřímnosti nade vše. Připomněli jsme mu, jaké důsledky mají činy a že následky budou vždy závažnější, pokud jde o lhaní. Opravdu jsem doufal, že můj syn bude čistý, abychom se mohli vypořádat s problémem a jít dál.

Ale byl tam, s odvážným obličejem, který nám ležel, se sevřenými pěstmi, zvýšeným hlasem a po tvářích mu stékaly slzy. Všichni jsme věděli, že lže – dokonce i ON to věděl – přesto se držel svého příběhu a trval na tom, že mluví pravdu. Byl tak přesvědčivý, že jsme mu na chvíli opravdu chtěli věřit.

Patová situace byla prolomena brzkým spaním a časem na přemýšlení – pro nás všechny. Šel do postele vzlykající a my jsme seděli na pohovce zmatení konfrontací. Jak lhaní, tak skutky se pro něj velmi vymykaly charakteru. Bál se důsledků svých činů natolik, že to prostě zablokoval ze své mysli? Pohltila ho vina až k popření? Promeškali jsme zásadní rodičovské okno o vyprávění pravdy? Bude po tomhle potřebovat terapii? Budeme? Byli jsme tím vším tak zmatení a nebyli jsme si jisti, co dál.

Druhý den časně ráno přišel do naší ložnice můj oteklý syn a ke všemu se přiznal. Snažil se vysvětlit, proč lhal, ale nešlo to, řekl pouze, že neví, jak se zastavit. Netlačili jsme dál, pevně ho objali a jen poděkovali za jeho upřímnost. Společně jsme vymysleli patřičný důsledek a vše hodili za hlavu.

Když o tom přemýšlím, myslím si, že můj úsudek mohla zatemnit moje vlastní potřeba vyřešit to a jít rychle dál. Můj syn opravdu potřeboval více času na zpracování situace a prozkoumání emocionálně těžkých rozhovorů, které jsme vedli. A všichni jsme byli schopni následující den řešit problémy racionálněji. Čas čekání a doba přemýšlení nám pomohly, takže doufám, že si na tuto lekci vzpomenu, až příště probublá vzrušený okamžik.