Samojská rodina Telesie je blázen do kilikiti, verze kriketu na tichomořských ostrovech. Nyní se také chytila a chce pokračovat v odkazu týmu, který je spolu 30 let.
Telesii Tomafua (Sia pro ty, kdo ji znají) je 16 let a po životě, který seděla na okraji rodinných kilikiti her v Aucklandu, se konečně rozhodla zvednout pálku a zkusit to sama.
Kdy začal váš vztah s kilikiti?
Vyrostl jsem kolem kilikiti. Prakticky jsem se do toho narodil. Je to pro nás rodinný sport. Máma, táta a moje sestra to hráli tak dlouho, jak si pamatuji. Ale vždycky jsem jen seděl na kraji a koukal. Hrál jsem jen tehdy, když mě máma nutila doplňovat, když nám chyběli hráči, většinou v katolických církevních hrách.
Bavilo vás to, když jste museli vyplňovat?
Vlastně ne – ve skutečnosti jsem se často snažil schovat před mámou, abych tam nebyl, abych to udělal. O hře jsem měl velmi malé znalosti. Jediné, co jsem možná věděl, bylo, že trefit míč je dobré znamení! Bál jsem se, že zklamu tým, a vždycky jsem se bál, že něco zkazím. Nechtěl jsem upustit míč, když jsem se ho pokusil chytit, protože jsem věděl, jak moc tato hra pro všechny znamená. Takže kdybych někdy udělal chybu, zbil bych se za to a řekl bych všem, že už nikdy nechci hrát. Vlastně si myslím, že jsem zakrýval fakt, že hluboko uvnitř jsem se opravdu chtěl naučit hrát a jak porozumět tomu, jak hra funguje. Rád jsem viděl hrát svou mámu, tátu a sestru – a jejich vášeň pro kilikiti. Vždycky mě zajímalo, jaké by to bylo cítit se tak.
Co tedy změnil váš názor?
Tým se chystal na soutěž Fetuilelagi v Austrálii a já jsem se šel dívat na podporu. Jedna z dívek měla pár zranění a já byla nucena znovu nastoupit. Ale tohle bylo jiné, protože byl menší tlak a měl jsem mnohem více času se učit, růst a adaptovat se na hru – bylo to docela jiné, než když jsem se účastnil našich církevních her. Moje máma a moje tety léta vždy říkaly, že „kilikiti je víc než jen hra“. Nikdy jsem pořádně nechápal, co znamenají, ale když jsem se naučil, jak si s nimi hrát – místo abych se bál – začal jsem tomu rozumět. Je to součást naší kultury a je do toho zapojeno mnoho věků a generací a také to sbližuje komunitu. Moje máma a další pilíře našeho týmu neustále mluví o budoucnosti našeho týmu a já si uvědomuji, že je to také o pokračování jejich odkazu s mými sestrami a sestřenicemi a o tom, co nás naučili.
Jak dlouho hraje tým tvé mámy?
Jejich tým je spolu už 30 let!
Jak si myslíte, že kilikiti prospívá vašemu fyzickému a duševnímu zdraví?
Myslím, že to musí být dobré pro vaše fyzické zdraví, když sleduji, jak starší členové našeho týmu stále vystupují a hrají. Udržuje vás to aktivní. A myslím, že je to dobré i pro vaše duševní zdraví – je to opravdu společenské a všichni máme v našem týmu zvláštní spojení a důvěru.
Stále se bojíte dělat chyby?
Když máte toto speciální spojení, jste schopni se odrazit, pokud s jejich podporou uděláte na hřišti chyby. Můžete se nadechnout a říct si, že existuje mnohem více příležitostí dokázat, že jste lepší než ta chyba. To může být v životě užitečné. A když jsme vyhráli soutěž Fetuilelagi, byl to tak dobrý pocit.
Kdyby někdo přemýšlel o tom, že si vezme kilikiti, co bys mu řekl?
Řekl bych, že to zkus. Ať už si to zamilujete nebo ne, pochopíte, co každý myslí, když říká, že je to víc než jen hra. A pokud to milujete, je to opravdu zábavný způsob, jak cvičit a být v něm konzistentní.
Zdroj: cosmopolitan.com, themomandcaregiver.com
